V sobotu ráno jsem napsal na Twitter, že ačkoliv je Praha krásná, tak o Václavské náměstí bych 21.4.2012 neZAVADIL. Odborářskou demonstraci jsem nechtěl sledovat, protože je pro mne poslední dobou obtížné nechat po sobě přetéci tolik iracionality, lží a nenávisti. Ale nepovedlo se: dvoje zprávy na Radiožurnálu v autě a krátký vstup na ČT24 mne nakonec neminuly.
Já jsem spokojený uživatel polistopadového systému. Samozřejmě, že občas (často) trpím při sledování krádeží, podvodů, chyb justičního systému nebo nepříliš funkční silně předimenzované policie. Máme tady obrovskou svobodu projevu, cestujeme po celém světě, můžeme se rozhodnout, kde na světě žít, pracovat nebo studovat. Zdravotnictví funguje, průměrná doba dožití narostla o přibližně 8 let oproti stavu před rokem 1989.
Jsme součástí širší západní civilizace, která bohužel těsně po konci Železné opony uvěřila, že prosperitu a blahobyt lze mít na dluh. My jsme si nejdříve museli uklidit ekonomické a sociální nesmysly minulých časů během 90. let a pak Miloš Zeman také otevřel Pandořinu skříňku keynesiánským použití deficitu pro restart ekonomiky. Použití dluhu tímto prvním sociálně demokratickým premiérem bylo střízlivé a přispělo k nastartování ekonomického růstu na přelomu tisíciletí. Pak to však přišlo: v dobách růstu HDP kolem 6% docházelo k obrovskému zadlužování (premiéři Špidla, Gross, Paroubek a hlavně ministr financí Bohuslav Sobotka, bez diskuse nejhorší hospodář, který od revoluce státní pokladnu vedl). Dluhy se musí nějak financovat a dluhová služba nás stojí desítky miliard ročně. Troufnu si říci, že naprostá většina českých rodin si v dobrých časech tvoří alespoň malé úspory pro časy horší. Naše tehdejší vlády však tento elementární fakt ignorovaly.
A pak přišlo v roce 2008 nevyhnutelné: krize finančního eskamotérství, kterou však předznamenalo poznání, že život na dluh končí. Už nejde mít vzdělání za peníze nás všech (a pak díky němu mít vysoce nadprůměrný příjem), nelze mít jízdenky MHD za dotované ceny, počet policistů větší na 1,000 obyvatel než Anglie či severské státy, o 25% více lékařů než je na Západě obvyklé a k tomu jezdit dvakrát do roka na dovolenou.
Když se blížilo referendum o vstupu do EU, médii tehdy procházely příklady zemí, které díky EU rychle zvýšily životní úroveň. Nejčastěji byly rozebírány Irsko, Řecko a Portugalsko. V těchto zemích nyní probíhají velká dramata – snižování platů, tvrdé úspory všude ve státních službách a infrastruktuře a především narůstající nezaměstnanost mladých lidí kolem 30 let. Ačkoliv si to určitě většina z nás nepřeje, budoucnost několika dalších let bude ještě drsnější.
Naše současná vláda má v oblasti snižování zadlužení rozumné výsledky. Z čistě ekonomického pohledu by tempo úspor včetně tempa snižování objemů veřejných zakázek (!) mělo být vyšší, protože přes všechny škrty, úspory a navýšení daní se stále pohybujeme kolem CZK 100 miliard ročního deficitu. Výhled směrem k roku 2016 je nastaven dobře. Náš (zablokovaný) volební systém přináší z principu vlády kompromisu a ta současná vyvažuje úspory a daňové navýšení opravdu pomalým ředěním příliš husté sociální sítě.
V dané situaci jsou jakékoliv předčasné volby systémovým nesmyslem. Nejrozumnější je dát každé vládě (i sociálně-demokratické) nechat prostor po celý čtyřletý mandát. A už vůbec nedělejme volby bez alespoň minimální úpravy na 199 nebo 201 poslaneckých mandátů v Poslanecké Sněmovně.
Nevážit si toho, co máme, se nám může vymstít. Naše finance jsou ještě bezpečné jen relativně: do bankrotové situace se můžeme při nedůvěře finančních trhů dostat za několik málo let. Potíže pak budou dramatické a první je pocítí právě nízkopříjmové skupiny, studenti a starší generace.
Boží mlýny melou pro nás všechny, i pro odboráře a komunisty.