Nechce se věřit, je to již rok od oslav 20. výročí listopadové Sametové revoluce, které byly (naštěstí) spíše občanskými happeningy indikujícími, že ne všem se tehdy slavit chtělo.
21. výročí od listopadového zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě vzbuzuje analogii s věkem dosažení skutečné plnoletosti v anglosaském pojetí, kdy mladý člověk nejen má naplno (bez zkoušky) řidičský průkaz, ale kdy si ujasňuje co dále a jak chce svůj život prožít. Samozřejmě řada mladých o tom ještě nepřemýšlí a výrazně menší řada mladých to nejen ví, ale také naplno realizuje. Jak je tom naše milá Republika?
Celkový pohled je vcelku uspokojivý: máme parlamentní demokracii, našli jsme sílu a kulturu pravidla demokracie dodržovat, i když to “rozhodčí” (slovy prezidenta Klause v nedávném rozhovoru pro ČRo) mají na hřišti těžké. Zdá se, že v naší zemi dochází konečně k pochopení role občana demokratického státu, který myslí o něco dále než je plot jeho zahrádky nebo slevový kupón do hypermarketu. Zatím chápe menšina, snad přijde časem i většina, jak se děje s adopcí nových technologií nebo tržních modelů.
Od socialisticky (nebo lépe komunisticky = zločinně a hloupě) řízeného hospodářství jsme přešli velmi rychle ke kapitalismu a k evropskému poválečnému modelu sociálního státu, v případě druhého bohužel v době, kdy konec tohoto společenského uspořádání je nadohled. A to podle mého názoru zásadně nastavuje myšlení většinové společnosti, světe div se, i 21 let po revoluční změně systému. Jednoduché principy fungování lidské společnosti prověřené minimálně dvěma tisíci let zatím nemáme v krvi. Vzdělání zadarmo? Zdravotní péče zadarmo? Nejvíce policistů na jednoho obyvatele v EU? Nejhustější síť MHD? Stát se postará o naše rodiče? To vše tady zatím máme, kvalitu měříme zcela subjektivně a udržitelnost tohoto stavu si uvědomuje jen část z nás. Tato část pravděpodobně volila na jaře 2010 pravicové a středové strany, ovšem kde minimálně 20% této části naší společnosti byla během komunálních a podzimních voleb je s podivem. Nechce se věřit, že na záhradce či chatě zavřeni ve svém dočasném klidném blahobytu. Stojí před námi tedy nutnost změny přístupu k životu a morálky. Nic těžkého, jen si uvědomit, že na dluh vůči vnějšku či vůči příštím generacím už to nejde, a že pomoci si musíme jen sami.
Pokud tuto tezi stále větší část z nás bude chápat a prohlubovat, přichází čas si říci, co chce naše Republika v dalších 5-10-20 letech dosáhnout. Jaký je životní a podnikatelský/profesní plán? Obávám se, že zatím žádný ucelený plán není a chybí vůle jej zpracovat. Ano jistě, už není čas na velké úvahy, je třeba provést rychlá úsporná a restrukturalizační opatření de facto v krizovém režimu. Plán však je možné diskutovat a tvořit paralelně s tím. Minimálně posledních deset let na takové diskuse prostor byl a z velké části zůstal nevyužit. Aktuální, ve světovém měřítku nadstandardní materiální blahobyt nám dává několikaletý prostor plán Republice pomoci vymyslet. Pojďme tedy přemýšlet.